Tajemná noc

Noc přikryla krajinu jako černý plášť,
vše pohltila temnota, lesy s nebem splývají.
K nerozeznání je Láska, s ní i Zášť,
z nepropustné tmy se oči démonů dívají.

V tu tajemnou noc jsem se rozhodl
do temných lesů vyjít a oběsit tam smutek svůj.
A jako ostrý nůž mi duši probodl
zlatý úplněk měsíce – mlčky křičel stůj! stůj!

Já neposlouchaje jeho nářek vykročil jsem k horám,
přes potoky démantů a louky perlami poseté.
A do očí démonů, pozorujících ze tmy, volám
s ústy zavřenými slova hněvu. A v smrt jim rozkvete

má duše černá, černější než obsidián.
Tak plížím se zvláštní nocí tou,
se srdcem roztrhaným jako smutný pijan.
A stříbrné hvězdy lehce prosvěcují cestu mou.

Pak jsem došel na to místo mnou vyvolené,
tam stojí starý dub, co zažil mou bídu i slávu,
a v jeho duši, duši věkem nezlomené,
je zakleta má svoboda v černém hávu.

Na tuto scénu měsíc smutně zářil,
ovšem mé bytí tajemná noc pohltila.
V tu chvíli se smutek rozplynul v mé tváři
a duše absolutní volnost pochopila.