Zmítám se

Zmítám se v lžích
a mlha padá.
Spolu s ní sníh,
jak byla bych ráda
s ním
nebo někým jiným
když padá sníh
a za mě stín.

Zmítám se v lžích,
když tmou se brodím.
Zákeřný smích
v šeru se zrodil.
Možná výsměch
nebo sama sobě lžu?
Nepopadám dech!
Už nemůžu.

Tak objímám sníh
a špínu měst.
Stále ten smích!
Konec mých cest?!

Zmítám se v lžích
a smáčím hlavu
ve špíně kaluží,
v hlučícím davu.
A záblesk světla.
Nesou mě pryč!!
Když ve mně se zhlédla
smrt. Její chtíč.

Našli mě z jar
promrzlou zimou.
Smrt se mnou si hrála,
teď hraju si s hlínou.
Když padal sníh a její stín,
já zmítala se v lžích,
v oparu vín.

A tak mě viň
z mé chabé vyzrálosti!
Když teď stín rakve mé mě hostí.
Vím, je to k zlosti,
tak mladá jsem byla.
A nyní? Jsem průsvitná víla.

A už vím, čí skončil smích,
když tělo mé našli v kalužích.