Vidina v agonii

V mrazivě plamenné agonii se mé tělo zmítá,
myšlenky plují po řece s Cháronem.
Tak mého ducha peklo vítá
a Smrt se ukrývá na věži za zvonem.

Potom zvony rozezní
a vyběhne do lesů a ulic.
Z tohoto kláštera pod zemí
vyletí hejno černých holubic.

Vždyť Smrt miluje život nejvíce,
tak proč jí nechceš lásku dopřát?
Když ze dřeva je tvá ložnice
a vykonávají ti smuteční obřad.

Smrt:
„Snad zemřít se bojíš?
Proč? Denně lidé umírají.
(Jsi jejich součástí, jako jsou oni tvou,
a nikdy ti nevadilo, že pryč odtud jdou.)
Dnes pod slunce stojíš,
však tvé plody nedozrají.“