Období stínů

Období stínů, jež chutná po krvi srn v závějích utonulých,
v závějích sněhů, které severní vítr do kraje přinesl.
A smích hladových vlků stoupá k měsíci v úplňku,
jenž se chvilkami za mraky z popelu schovává.
Hymnus této černé noci, v bílé kutně, sýček zpívá.
Noci této, trvající i v době kdy den jasný
prozářit by měl nejhlubší lesy smrkové.
A škoda nádherných lilií, jimž mráz, ostrý
jako zuby dravců, podřezal jejich spanilá hrdla.
Líto mi je těchto květin, co zůstaly pod ledem…
A nikdo, nikdo je nemůže vysvobodit ze zajetí stínů.
Ani polibek slunce – jeho svíce již dávno dohořela.
Tato temná doba trvá od chvil smrti duší osvícených,
které se nikdy vrátit nemohou, aby nám iluminovaly
naše uhelné oči, jež nevidí ni metr před sebe.
A nikdy neskončí naše kletba, námi vržená, na nás samé!
Je období stínů…