Památník..

Památník

Jak pomník zašedlý leží tu u mne,
můj milý památník s psaníčky od milých
stranu po straně pečlivě prohlížím,
až najednou něco mé oči upne.
Obrázek hrobu temného,
v zákrytu bílých lilií,
co posety jsou dokola,
okolo hrobu temného.
na hrobě napsáno,
jak má mě rád.
Já v ten den dávala mu spousty rad,
když říkal mi,
že kvůli mně opustí tento zámek,
tento zámek uprostřed vesmíru,
co země se jmenuje,
jen pro tu vášeň,
že mě tak miluje.
Já snad tisíckrát do očí mu pohlédla,
já snad tisíckrát slzy u něj zahlédla,
já snad tisíckrát, řekla mu ať to nedělá,
on snad tisíckrát řekl, že potká anděla,
tak skočil před mýma očima,
do hlubin, do moře, do temna.
Já do kolen z toho upadla,
zbytečky mým sil jsem popadla,
popadla a utekla pryč,
musela jsem to někomu říct!
A kvůli této lásce,
už roky ležím v posteli,
a každý den před spánkem,
před sny o jeho pohřbu v kostely,
si prohlížím tento obrázek,
a kladu si spousty otázek,
proč zrovna on a proč ne já?
tak takhle ta holka ze zámku
každou noc usíná!