ČAS PROSPANÝCH SKUTKŮ

Čas prospaných skutků

Zas je tu doba,kterou skoro každý nenávidí,
stále jen tma a mraky jak z olova.
Poryvy větru,skřípání stromů,spousta zamlklých lidí.
Sklíčenost začíná nad všemi kolovat.

Nahé kmeny dubů a vrány ve větvích,
šumění listí,sněhem vonící ovzduší.
Vše najednou zaniká,tak jako tajný smích.
Jako by každý teď myslel si...
...že žít se už nesluší.

Do šera zazáří jen svit z oken domů zavřených,
zní klapot podrážek,co po větru plynou.
A všechno najednou skomírá,tak jako tajný smích.
Všichni jsou do sebe zavřeni,prý nevlastní vinou.

Je to tak - zmizí jako tajný smích,
na zkřehlou duši padá sníh.
Díváš se z okna a krčíš ramena.
Pohled do neznáma,jak socha kamenná.
Díváš se do dáli...
Sny už se dozdály,
je období smutku.
Čas prospaných skutků
které nic ti už neřeknou.
Tak proč se nechce hnout
nic kromě stromů?
Nač zavřít se domů...

Snad kvůli zimnímu spánku
utichá všechno a vládne nicota.
Ale já vím,ty nemáš na kahánku,
protože v tobě plamínek mihotá.

Snad také uhasne,ale rozhoří se s jarem,
dřív nebo později - třeba s prvním táním.
Však stále možnost je dát jiskřičku darem
a zapálit lucerny,co svítí bez přestání.

...zas díváš se do dáli
a sny,co se dozdály
splývají s okolím.
Ale tebe to nebolí...
Protože máš svůj svět,
mohou ti závidět
první i poslední.
Do jara...mnoho dní.