Skrze oko démona

Paprsky nočního měsíce, kdesi na kraji silnice.
Probouzejí strážce noci, jenž osud mají ve své moci.

Když otvírají se jim víčka, život hasne jako svíčka.
Když pohladí tě po tváři, jsi jen nápis v oltáři.
Když podrobíš se jejich hlasu, nenalezneš nikdy spásu.

Jsou dětmi jedné temné noci, jsou ty co voláš kupomoci.
Jsou bohem a jsou démonem, jsou dogma, pravdou, zákonem.

Jejich smích je jako zrada, uštknutí od zlého hada.
Jejich pláč je slza v moři, při které i nebe hoří.

Přesto oni tajně tuší, co dělá lidskou duši duší.
Přesto oni tajně ví, kdy smrt život pohltí.

Proklínáš je každým dnem a při tom jsou tvým tajným snem.
Nenávidíš jejich viny, však obdivuješ jejich činy.
Nechceš slyšet jejich hlas a otázku šeptáš zas.
Nechceš vidět jejich tvář, vkrádáš obraz pod polštář.

Přes všechno zlo co v sobě nosí, každý večer tiše prosí.
O odpuštění, vykoupení, o štěstí a pohlazení.
Stojím u bran temnoty, plný zrady, samoty...