Blbost učí

Neboj se mých citů,
Nestraň se jim.
Ony pravdivé jsou,
Srdce jimi tě k sobě zve.

Tak se jim nebraň…

Jen velký lásky cit
Dokáže něco takového vytvořit.
Neboj se.
Následuj mé kroky.

Nebraň se mi…

Zavedu tě tam,
Kde láska roní slzy.
Na stranu moře,
Které bol a klam
Svými bolestmi znetvořily.

Tak se nebraň…

A pojď …

Podej mi ruku.
Vlož ji do mé dlaně.
Bude tě pálit,
Ale to je vpořádku.
Tak stejně jako bylo to,
Když tvá ruka
Z mé dlaně vyklouzla.

Tak se neboj…

A pojď se mnou.
Kráčej vedle mne.
Zavedu tě tam,
Kde teď sídlí mé srdce.
Je to místo,
O kterém jen slyšíváš,
Posměšně se mu vysmíváš
A hloupě jej přecházíš!
Teď trpět budeš!
Jako já…
Jako my ostatní…
Chci ti bolest působit!
Chci vidět slzy
Stékat po tvé tváři!

Tak už pojď…

Nebraň se…

Meškáme!
Čím dříve půjdeme,
Tím dříve tam budeme,
Tím dříve vrátím srdci klid,
Tím dříve ti mohu ublížit…
Milovala jsem všechno
Co jsi měl
Teď nenávidím to
Co jsi zamlčel…

Tak už konečně pojď…

Neboj se…

Budu tě držet za ruku
Abys neupadl
Pod tíhou tvých hříchů.
Ale taky aby tě pálila dlaň
Jako oheň,
Kterým vzplanulo mé srdce
Chci vidět
jak syčíš bolestí!
Chci vidět
Jak se svíjíš v bolestech!
Chci vidět
V tvých očích bolest!

Jen pojď…

Lákám tě do říše smutku.
Ber nebo nech být!
Ber nebo se nevysmívej!
Ber a nech tam kousek srdce svého…
Ber nebo jdi pryč
A nikdy neubližuj!
…
ty odcházíš?!

Jsi srab!
Jsi nula!
Jsi nic!
Jsi jak hlas blýskanic.
Vím,
Dala jsem ti možnosti.
Ale že tu prvou odmítneš,
To nečekal nikdo.
Vždyť blbost nás učí
Chytrými být.
Ty se nechceš poučit?
Ty chceš zase
Jen teorizovat!

Budu proklínat ten den,
Kdy mé srdce si tě zamilovalo!
Že jsem mozek neposlechla,
Když mi našeptával:
„jdi od něj dál,
smutek nosí sebou v botách.“
Já srdcem myslela,
Mozek počká.

Teď mé srdce krvácí.
Tisíce kapiček
Z něj vytéká.
Tisíce potůčků
Ty kapičky tvoří.
Tisíckrát omlouvá se,
Že chybu udělalo,
Že zmátnout vzhledem se nechalo,
Že neposlechlo…

Mé srdce blbost naučilo poslouchat.
Tebe blbost naučí milovat!

Jednou snad…