Bitevní pole

Běžím Polem mezi výstřely
„Bum prásk; t-ratata!“
to slyším smrt jak klepá na vrata
naší márnice, temné cely.

Střílím do vojáků v zákopech, v dírách v zemi
neznám jejich tváře – nepřestávám po nich pálit
neznám jejich těla – nic nebrání mi je skolit
A oni zas na nás střílí; však nejsou pro nic vyzbrojeni.

Třesk. „A-au-úú!“ vzkřiknu a ihned padnu.
Zem vystoupí kamsi vzhůru a udeří mé čelo.
Byl jsem asi pěkný cíl pro jakési dělo
K zemi ihned padnu.

Probouzím se – kde má noha? Jsem sám.
Přítel jediný je tu! Můj kvér.
Čas vleče se; vzduch je jako tér.
Bitevní pole – vetešnický krám.

Měsíc vychází; na mě snad se usmívá!
Sklání svou tvář,
spolu s hvězdami zahalí mne v svou zář...
Mluví na mne – luna se mnou rozmlouvá!

Rozednívá se a vidiny mě opustily.
Více nesmím usnout již!
„Tady!“ volaje šeptám na pomoc, jenž nejde blíž –
že mrtev jsem, všichni asi usoudili.

Svět se bortí v šero, dlouží se Smrti stín
Usínám, však nesmím usnout, nesmím!
Neprocitnu více, nesmím spát, nesmím!
Spím.