Tam, kde už nejsou žádné city

Tam,kde už nejsou žádné city,
kde sídlí věčný sníh a mráz,
kam nezasáhnou ani lidé,
nespatří oko hezčích krás,
kde vítr v noci s hvězdami zpivá
a tančí vločky sněhové.
Zrcadel chladný lesk odráží
studený kraj zamračený.
Najednou nebe se rozzáří,
silněji vítr zafouká
to jede zase do paláce,
v kočáru paní ledová.
Ta sama směle řídí koně,
dívá se z dálky na lidi.
Co pro ni jsou ty divné tečky?
Jsou malé jako mravenci,
ta tvář tak dokonale krásná,
ty rysy jsou tak vznešené
a oči jako diamanty,
ale bez citů, skleněné,
ty oči nepoznaly lásku,
viděly vždy jen samotu
a v srdci led,jenž neroztaje.
Neprozradi se nikomu.
Když do svého paláce vstoupí,
uvidí kolem led a sníh.
Nemůže cítit,ani plakat.
A neuslyší žádný smích.
uvidí odraz svůj v zrcadle.
Nemůže stále pochopit,
proč právě ona musí tady
tak ledové a chladně žít.