Nevidomý houslista

Houslista nevidomý,
stojí a hraje,
sám mezi domy,
v očích slzy maje.

Smutné roní tóny
jeho housle temné,
smutné jak zvony,
jak Hrana jemné.

Mrzne v dešti i sněhu,
sám stojí na ulici,
hraje jen pro svou něhu,
ach, tak truchlící.

Když lidé kolem chodí,
nevnímá je, jak umí, tak hraje.
Kolem plují slepé lodi,
v té době, která tak zlá je.

Denně jste ho vídali,
však dnes už tam nestojí.
Spolu se sněhem roztáli...
Hrál krásně a smutně, obojí.