Proces

Když se ti dívám do očí,
rozpadám se na kousky.
Chtěl bych být zvířátkem,
které se o nic nestará.
Moje zoufalství pro nic
mi trhá srdce jak dynamit,
zsoufalství pro mé názory - pro nic.
K čemu vůbec jsou?
Jen ničí a boří svět.
Svět, co by mohl být tak krásný,
ale přesto se jich nevzdám.
Nikdy se jich nevzdám.
Pokud padnou, padnu s nimi
a i když přežiju, nebudu to já.
Bude to Tvůj tovární výrobek!
Vím, prý jsem blázen, v nic a nikoho nevěřím.
Nevěřím ani v sebe.
Proč vůbec jsem?
Jsem totiž žalobce Procesu, procesu jménem bytí.
Nejsem nestranný, jsem zaujatý, jako každý, jinak to nejde.
Když se dva lidé shodnou, je to objektivnost.
Když se jejich názory rozejdou, je kyždý z nich zaujatý.
Ach, jak je to absurdní,
jak málo stačí k opaku, k obrácení se z jedné strany na druhou.
Lze být objektivní?
Vždyť i každá vteřina mění člověka.
Myslet znamená měnit.
Měnit názory. Ty nezůstanou nikdy stejné.
Možná podobné, vyvinutější, ale ne stejné.
A kdo nakonec vyhraje tonto Proces?
Křeslo, oprátka, zeď, sekyra, injekce - trest smrti!

V tomto procesu vždycky padne trest smrti!