Zmatek a stesk

Guarana že prý dává chuť do života.
Musela bych se jí předávkovat.

Pocit bezmoci u stromku se dvěma dárkama v ruce,
když každý jimi byl obložen jako bageta.
Pocit hořkosti v krku z nevolnosti,
kterou způsobila nemoc.
Pocit smutku o půl jedenácté večer po telefonním hovoru,
který oznamoval návštěvu veselí po dlouhé době bez mé přítomnosti.
Pocit nicoty v prázdné posteli.

Smutek – volume doprava.
Až praskly reprobedny
a valil se skrz zbytky neutěšený křik.

Krokodýlí slzy a posmrkané obrovské kapesníky.
Odeslání až na kraj světa.
Velké oči,
velká ruka,
co hladila.

Noční město.
Osvícená katedrála.
Mezi náma láska.
Pár decí vína.
Polibek.
A otevřená náruč.
A zase ty slzy.

Neporozumění.
Změna.
Vystřízlivění.

Tělo nikoho nechtělo k sobě pustit.
Odmítalo přijímat jakékoli zprávy ze světa jiných.
Nechtělo být udržováno,
ale naopak zničeno.

Alkohol, cigarety, slzy.

Acht,
sieben,
zechs,
fünf,
vier,
drei,
zwei,
eins…
zvony zvoní a tělo stojí na kraji všeho.

Ani by mu nevadilo kdyby tady nebylo.
Jen tak stálo a plakalo – stesk.
Chybělo mu to, co letos ještě nemělo.
Jedno jediné slovo. Jen jedno.