Upřímnost se cení

V útrobách mě svírá,
navenek však klidný jsem,
však má síla
v přátelích mých vězí.
Jedině má škvíra,
kterou spleen vypustím,
toť ústa upřímná,
přec okolní svět pláče,
proč láska v duších vězí,
proč na břehu mé řeky,
řeky citů jenž prožívám,
jsou ostny bolesti,
ptám se znova můj papíre?
Ptám se láska, soužení?
Proč milovat lze dvakrát?
Proč lásku ženy nechápou?
Proč milovat lze dvakrát?
A ona nikdy neuvěří,
proč milovat lze dvakrát ?
Že máš rád ji i jinou!,
stejně jako odlišně,
každou zvlášť a přece nezjištně.

Tak moc a ještě víc
jako matku a přeci víc
životem mým provází mě touha.
Touha, kterou uzdou držím
tolik, jako moc
říci svou UPŘÍMNOST.