O naději

O naději

Vystrašená duše svírá trosky vztahu,
ta věc pálí jako peklo.
Bože, chtěl jsem tak moc? Pomoz, dej mi radu.
vše nevinné chytlo, v plamenech skončilo.

Truchlí mozek, sténá srdce,
existuje vůbec ještě naděje?
Už není žádná, křičím prudce,
snad Bůh do jiného ji nalije.

Bolí, pálí samotná existence,
zničené tělo k nepotřebě.
Komu věnovat lásku, než milence?
Přebytek citu taví, hřeje.

Jen směle vkroč do nového světa,
do světa bez Ní.
Je tam spousta lidí, ale běda,
jen ona tam chybí.

Lze žít s vyhořelou duší?
Chodit po zemi jako kus ledu?
Je ještě někde láska, kdo to tuší?
Není lepší vzít trochu jedu?

Vnitřní vražda, srdce pro nikoho nebije,
zásady se taví, čest i úcta se rozlije.
Láska nezmizí, to nejde,
jedinec ze života sejde.

Miluju a nemám koho.
Nenávidím a nevím koho.
Nořím se stále hlouběji.
Mám ještě vůbec naději?

Snad.