Prokousnuté myšlenky i životodárná tepna

V hrdle želatinu trosek těl mrtvých částí mozku,
Třepe se a vzlyká
Dělá němé zvuky
A pak se jim směje.

V uších hučí hloupý žal,
Kde necitelnost,
Teď tvrdý kámen melancholika,
Který holýma rukama odvalit nejde.

A holé ruce to je vše,
Vše co nám zbývá,
V myšlenky pohrouženi,
Život promítán je na stěnu,
Jenže já jsem divák který nevidí.

Rosol zvedá se jak velká vlna tsunami,
A odplaven ven s mým mozkem zdá se,
Vše co zůstalo je žal v tříšti zohavujícího zrcadla.

Svůj obraz vidím jako v kapce rtuti,
Kterou svírám –toť jediný poklad můj,
Jediný jed,
Jediná možnost,
Možnost poslední,
Tak krásná,
Skví se v dlani,
Jak svíce žhne a pálí,
Ta romantická představa.

Obočí křiví se,
Možná toť způsobeno tlakem objevivších se citů,
Které tu nebyly,
teď s razancí se vrací.

Jsem opěrka na kolo,
Stojan na obraz,
Jsem patník,
Který žije aby ho psi pokořili.

Proměnlivá sluneční předehra zachvátila mne v dnech minulých,
Jak otrok shýbám před ní záda.
A pukot jde slyšet na míle daleko,
Ty rány které mi uštědřuješ svou sekerou.

Držíš ji pevně obouruč protože myslíš,
Že co držet můžeš, toť jistota tvá,
Avšak věc se snadno v motýla promění
Ten mistr převleků,
Ten šálí nás.

Člověk má kdykoli vše co chce,
Jen ne tehdy když si to namane.