Tvář

Smutek plazící se oknem do přítmí pokoje
obklopil její slzy s nabídkou již žádného rána.
Smutek plazící se z toho města prokletých
a z továrních komínů,
město továren na smutek
a na předpis tabletky pro radost,
slza valící se z oka.

Slzy v přítmí pokoje stékaly po tváři bez tvarů
pramenící v prázdných očích bez barev
a lidská existence bez duše
a tvář pod nimi jakoby se rozpíjela
a já kdysi znal její jméno
a snad i to svoje,
na kopcích jsou ale lesy bez větví
a slza tekoucí přes hrbolky tváře
zanechávala brázdu v prachu.

Smutek nabízel neprobuzení
a vykoupení z bolesti beztvaré tváře:
''Stačí jen nevzít si tabletku pro radost
a deprese už vše zařídí,'' šeptal pan S.
a ucítila na rtu slanost.

Ztemnělý pokoj byl vlídný k jejím slzám
a ještě více ztemněl, když šedé slunce zapadalo
za vrcholky vzdálených vzpomínek
se slzou na koberci
a přijatou nabídkou pana S.
Rozpitá tvář bez tvarů a bez dechu.