Skrz klobouk

Kdo si myslíš, že jsi
když pěna odkvétá
po hodině
samoty s ručníky
s vyšitými jmény nás dvou
když prodavačka
zlomila tužku nad paragonem
a slzu polkla
studem nad jmenovkou
kterou někdo rozpůlil
a nevrátil

ani na místo co najde


Co si myslíš
ráno bolí nadějí
že zůstaneš
a dveře bouchnou
jen tak ze zvyku
a ty si odejdeš
bez rozloučení
a podvědomá můra
klade vejce
v housenky co svlíknou
tvé tělo
na motýla
s cizími křídly

kterých se bojím


Kdo si myslíš, že jsi
že můžeš lámat sny
přes práh
ve značkových botách
nemáš větších práv
než chudák
s proděravělým deštníkem
kterému prší štěstí
do klobouku

který mi voní
víc než tvůj