Jako zavržený anděl

Jako anděl, kterého vyvrhli z nebe... zavržený, bez cesty zpět...
marně přemýšlejíc nad tím, jak dál... křídel zbavený vězněný v strachu...
pár vět teskných vyrytých v prachu... a žádná naděje, dobro, spása...
prudský žal mu srdce drásá... a nic jej zdá se nezachrání...
zoufalství se marně brání... odříznutý od štěstí...
uvězněný v neštěstí... v spárů osamělosti držení...
s vědomím, že se nic nezmění.

Marně volám o záchranu... jen vyhlížím slunce k ránu...
na perutích beznaděje... někdo za tím vším se směje...
zaslepená osudu tíží... smutek se kvapně blíží...
chycená jak zlatá rybka... více ví jen božská matka...
a to ticho po pěšině... zmařeny jsou mé naděje...
co se mi to jenom děje?

Zmizelo světlo, falešná síla... neprobudí se již víra...
a kdo to nezná, jenom zírá... jak těžko někdy lidem bývá.
Jen pro pár tužeb silných... pro pár pocitů vlivných...
pro kočičí zlato štěstí... pro boží ránu pěstí...