Proč jsi odešel?

Zpod peřiny

vyvěrá tolik potřebné teplo,

aby mě pružiny

mohly v klidu zimomřivě

do svalů a kostí šťouchnout

a rozštěpené žaluzie

pustí na mě světlo.

Bez lítosti.

 

Ospalky lepí mi oči

-jsou jako sekundové lepidlo-

společně s mými myšlenkami

ze včerejší tmy

té noci,

kdy

jsi

bez lítosti

odešel.

 

Ještě nenadešel

čas

probudit se zcela.

S bradou u kolen

jsem celá

v jiné dimenzi.

 

Jako by žádné z těch vzpomínek

nikdy nenastaly.

Jako by mé tělo

z jiné hmoty bylo

s tvary

nám neznámými.

Jako by všechny

důkazy o mojí existenci

náhle vymizely.

Náhle

a bez lítosti.

 

A všechen

ten

opar v dáli,

jejž jen já mohu odvanout

halí moji duši

neustálým

snažením se vyprostit

z tvých rukou,

jež cítím

na svém těle.

 

Pak s lítostí mně vrozenou

je odstrkávám.

 A s bolestí mně vnucenou

je zabíjím

v sobě.

Tobě.