Bílá růže

Každá vteřina byla nádherná. Každá chvíle jen jediná.
Přes den jí nikdy skoro neviděl. Každé dvojci záviděl.
Nikdy jí nemohl políbit pod modrou oblohou.
Nikdy nepomyslel na druhou. Než na svou jedinou, lásku nebeskou.
Však jedné chvíle se mu zhroutil svět. Když , chtěl být sní .
Nevěděl co zamýšlí. Jeho srdce radilo, že děla dobrou věc.
Však hlava pravila, připrav se nakonec.

Poslech srdce své. Bílé růže nesl jí a ty na zem padají.
Ztěžklé tělo, srdce tlačí. Jeho tělo , jako kámen, na zem padá.
I když ho má pořád rada, však jeho má mnohem rači.
A teď černé tváře u hrobu plačí. Slzy kanou, mrznou v letu.
Bílé růže pějí světu, on již klidu a štěstí nalezl, protože bez své lásky žít nesvedl.