Sbohem, můj příteli…

Uprostřed reje motýlích křídel
v krajině jménem Fata Morgana,
tam kde šumí jen voda a vzdálený vítr
a svět je zavřený za okny snů,
tam slyšel jsem zvony,
jak zvoní ti hranu…
Ten zvuk se přetavil do zvuku
sta telefonních zvonků
a jednoho z nich, co patřil těm zvonům
a přinesl zprávu
z těch nejhorších…

Jen vzdálený hlas
a špatná čeština
a slova
snad ve všech řečech světa
znící stejným akordem
smutku…

Georg ist Tod…
…zemřel…
…rozumite?...
….verstehen Sie?...
..Georg ist Tod…

Ja…ich verstehe…danke ihnen…
ich verstehe…
…já – rozumím…

Motýlí křídla stoupala k nebi
a s nimi i Tvůj poslední slábnoucí vzkaz:

…a pozdravuj mi…
…holky…
…že na ně myslím…

Sbohem, můj drahý příteli,
který jsi mi byl víc než tátou,
víc než moudrým rádcem
a vzorem,
buď sbohem
a najdi svůj klid
tam někde nahoře,
vysoko,
v dálce
a hlubinách
vesmíru
a nebe...
…tam určitě míříš…

A prosím odpusť mi,
že jsem měl tak málo času
a trpělivosti
a porozumění
pro tvé myšlenky…
…pro tvou moudrost…
…pro tvou náklonnost…
…a prosím, odpusť mi mé slzy,
které by sis nepřál,
odpusť mi…


…Nikdy na tebe nezapomenu…
…nikdy…

A jednou, až přijde ten čas,
i já přijdu za tebou a pozvednu sklenku
a rubíny z nebeských vinic
připiju na naše přátelství,
které nikdy, nikdy neskončí…

Však do té doby buď sbohem,
můj vzácný příteli
a děkuji,
že jsem tě směl
přítelem zvát…

Tvůj
…
Já