Démoni v mlze

Nač tady mám zůstávat?
Čekám až si mě odvedou,
snad mě nenechají zavát,
ležím u dveří, ale oni stále nejedou.

K čemu to všechno je?
Jako by jsme žili věčně,
ale za čas dotikají i hodiny orloje
a zuby a vlasy vypadají té krásné slečně.

Vidím jak přes mlhu slabě mrholí,
místo trávy bahno na louce tlí
a ani ukřižování tak nebolí,
jak ti démoni v mlze zlí,
když na mě pohlédli.

A co přátelé, kde jsou, kde byli?
Zůstal jsem sám, němý, slepý, kamenný.
Mí přátelé? Jednou jsem je slyšel, jak na měsíc zavyli,
pak pohltily je žhavé, pekelné plameny.

Tak sto roků tady sochou stojím,
nebo je to jen den krátký?
Svou pravdu krutou, mou vůli, jež není, do boje strojím,
však kdo jednou stojí sochou, už se nevrátí zpátky.

Pod mými okny hromady leží,
hromady bahna, podvodů, strachu,
cáry starých hader, smutků a lží
a ze stěn padají kuličky hrachu.
Vyhlížím je, oni stále neběží.