Ztracená

V ozvěnách nářeků nestvůr a šelem,
zkouším se postavit celým svým tělem.
Tam, kde se pocity svíjí a kroutí,
v horečkách snažím se prázdnotou plouti.

Hledaje odmítám, o co se snažím,
po vlastní smrti a volnosti bažím.
Ve strachu z volnosti, ve strachu z výšek,
ve strachu z něžností prstových bříšek.

Zjevně již uvyklá ozvěnám krutostí,
chvěju se z náznaků skutečné blízkosti.
Dělám, co dělat se opravdu nemusí,
krčím se když se mě pohladit pokusí.

Samotou sžírána, samotou chráněna,
neptej se proč, nechtěj znát, co to znamená.
Pod mořem neklidu, na poušti cítění,
snažím se vstát, ale tím se nic nemění.