Tvář smrtí vroubená...

Z tváří vroubených vlastní smrtí
Lze odezírat jejich žal
A ze rtů rozedraných zuby
Si může přečíst každý, čeho se bál

Do slepených vlasů vplétáš rebarboru
A vůně omamná plní žluklý vzduch
Kyselá pachuť v ústech a v hrudi žár
Zapaluje trousivou nemoc bolavých vzpomínek

Spánek věčný není útěchou
Když štěstí před očima protéká prsty
Smutek sedával za lemem žebroví
A sám si přál sundat svatozář

Nikdy nepovede armádu spásy
Nesklidí ovoce vlastních činů
Ani se neohřál a už mizí v dáli
Jen před zraky zůstává tvář smrtí vroubená