Prohlídka melancholie

Ve stoce jsem x-tým dnem.
A nemá to tu žádný klad.
Má víra jest tak mým snem,
že narazím na poklad.

Miloval jsem ženy rád,
vážit by se jich mělo.
Teď chci štěstí vyžebrat,
a někde zahřát tělo.

Zas poznat co je postel,
usínat pod polštářem.
Nyní park je můj kostel,
lavička jest oltářem.

Zde já šeptám své hříchy,
krásné temné obloze.
V opojení zlé pýchy,
mě cos tíží na noze.

Á, má věrná naděje!
(Nu, ta u pravé nohy.)
Hrát, že se nic neděje,
tak na to já mám vlohy.

A tak ji vláčím světem,
pravda ji brzy skolí.
Ukážu občas dětem,
jak dýchat nedovolí.

…

Znám krásnou plavovlásku!
Šitá světem na míru..
Má také na provázku,
přikovanou svou víru.

Byla mi spřízněnou duší.
Mám jí za to velmi rád.
Jak moc ona netuší.
Měl bych se radši bát..

Osud vzal podobu zrůdy,
jakou asi umí být.
Prý jsem zrno zlé půdy,
snažím se sám nezabít.

…
(Nerad zpívám sám!)
…

Vzal jsem podobu psance!
A vojáci bez nohou,
poslední tančí tance.
Ti do nebe nemohou..

Stejně tak já, teď to víš.
Zatáhnu zbytky rolet.
A ty stůj, už nechoď blíž.
Nesmí tě nikdy bolet..

.. že tu umírám.