Ona, on a já.

 

Nejsem Jekyll a Hyde, přesto nejsem jeden.

Za slunečního svitu, tak mě všichni znají -

veselého kluka.  Netuší, že jim něco tají.

Přes den jako květen, v noci je jak leden.

 

Stydím se za neschopnost s tíhou se vyrovnat.

Tíha přepadá mě při měsíčním svitu,

tíha volby, jež vyrovná se ostří břitu.

Vždy než usnu, musím uvnitř bojovat.

 

Doufám, že už skončí tato krutá válka,

v níž válčí rozum proti srdci.

Prosím, už dál nechci!

Milosrdnější by snad byla kulka.

 

Jak vyřešit dilema mezi láskou a přátelstvím?

Jiná cesta, než srdce zlomit, není,

ale které? Moje, jeho nebo její?

Koho vybrat, když nikdo nezaslouží neštěstí?

 

On je dobrý přítel, sic není úplně bez viny.

Mně však nikdy neublížil,

ke zradě se nesnížil.

Nemám právo vynést soud jediný.

 

Stavím si na tom, že jsem čestný muž.

On má ve mně důvěru,

ale nestrpěl by nevěru.

Nemohu mu do zad vrazit nůž.

 

Ona je zas půvabná jak pohádková laň,

havraní vlasy, labutí šíje...

Roztomilé pihy nezakryje.

Srdce své dal bych v její dlaň.

 

Když setkáme se, vždy to krásně zajiskří.

Ona je duhou po ošklivé bouři,

jen pro ni se můžu soužit.

Ona je důvod proč se těšit na zítří.

 

Když poslechnu srdce a vezmu ji za ruku

žít si budu jako v pohádce,

leč označen za zrádce.

Mé svědomí přikáže mi seppuku.

 

Když poslechnu rozum a otočím se k ní zády,

snad zachráním obojí.

Jizvička se jí zahojí

a já neztratím své kamarády.

 

Snad budou mi dostatečnou oporou

a nebudu jim za blázna,

až vydám se do prázdna.

Cestu k mému srdci přehradím závorou.