Ve tvém stínu jako hřích

Mám pocit že se utopím
utopií
už to piji.
Pravda je krutá
že zutá jdu po uhlících
po ulicích
plačící.

Platící jsem
tvář zakrytou ubrusem od marmelády.
Mají rády tebe
tvé srdce a všechno tvoje
i tvou zlobu a jiné hnoje
i znoje

Zlo je v tobě
a malichernost s malým chvostem.
Dost bylo zlostem!
Okolnostem podléháš
dole máš svůj pokoj a cigaretu
a klid.
Co mám dělat
když lapena jsem do tenat
a nemůžu bez tebe být?

Máš nejněžnější oči na světě
na paletě malíře je to med
který ve víře spící
jíš z talíře lžící.

Jsi spící král
a můj pán je žal
ve stínu lampy se komíhal
samý tvar a novotvar
a tvář.
Je žhář zmítaný žárem
s málem se spokojíš
ochoříš.
Uchopíš moji tvář dlaněmi
pak němý mě zlíbáš
skrýváš čelo od sazí.
Odchází nahý
byl drahý.

Zbyl jen pahýl uschlého stromu.
Chci smát se tomu.
Komu uchýlím se v náručí?
I král učí se střelbě
tak střel mě od pasu
nenesu známky zápasu.
Vzdávám se!
Pod pasem kopretiny
to jsou moje stíny
líný jsi je na mně zanechal.
Utíkám znovu v dál.
Kdo líbal kolíbán?

Jenom jeho ústa
tůň to hustá vzrůstá v rákosí
od ucha okusí
sladkost
a hloupost černé tmy.

Pro letmý jejich letní polibek
sto mil bych běžela
a zželelo se ti
mého prokletí.
Dojetím bych běžela ve žloutnoucím hávu
celou velkou slávu
po právu bych smetla.
Potom vzkvetla sama bych
ve tvém stínu jako hřích.