Mávnutí

V mávnutí křídel, kratičkém oka mžiku, 

je skryta věčnost a apriori Bůh. 

V mávnutí křídel se zračí absolutno, 

prchavé nekonečno času. 

V mávnutí perutí je řeč matky, otce, 

synů, dcer i vnuků skryta. 

Mávnutí, ach rozviř prázdno kolem 

ať pocítím tvou věčnost. 

Tiše mávni, plácej peřím o sebe. 

Plácání, chaotický výkřik beznadějné nudy! 

Mlčím křídla a křídla mlčí. 

Ať neplácají, mávejte! 

Vzdušné proudy nadnášejí ptáka, 

pták nadnáší vzduch a… 

Ale nic, jen holub letí nebem křížem krážem 

a v mávnutí udává oka mžik. 

Já mrknu a věčnost se rozplyne, 

neskonalost skoná a pták padá k zemi. 

Křídla složená, přitisknutá k trupu, 

ač nemají to křídla ve zvyku, nehybně hýbající časem. 

Zavane vítr hnaný vánkem milionů těl, 

zavane silně a silněji. 

Pták dopadl, kulka v břiše, nekompromisně. 

V hlubokém limbu leží v trávě. 

A vrány se slétají. 

Už nemávly křídla, mlčí, jsou hluchá, 

už nečeří čas, ten také, umírá.