PÍSEŇ PRO ANIČKU

Slzy, jimiž tváře zalévá,

osuš k smrti zarmoucené matce,

ať se na tebe už nehněvá,

že jsi tu s ní zůstala tak krátce.

Obzor nad Prahou je v říjnu nachový.

Otci pošli z nebe políbení

ať pořád tak zamračený není.

…Trest i vykoupení tvému vrahovi.

Ať má v ústech navždy hořkost hlíny

i když mu Bůh všechno promine

a on jednou v klidu spočine,

nejprve ať pyká za své činy!

Ať ho ruce ve dne v noci zebou,

ruce, jež kopaly do země.

A slova, co pochoval tam s tebou,

ta prosím přenechej zase mě.

Přijdi aspoň ve snu znovu k mámě,

která se o tebe stále bojí.

Vzkaž jí, že jsi zasypaná v jámě,

že tvrdě spíš pod platany v Troji.

Dlouhá zima mine, než tě uhlídá.

Tátovi pošli po větru posla,

že jsi již téměř do půdy vrostlá

a ta tě nikdy víc zpátky nevydá.

Až bude tvé tělo objeveno,

položím ti na hrob květinu,

smutnou upomínku zločinu

a víckrát nevyslovím tvé jméno.

Kam jdeme a co jsme? Co jsme? Kdo to ví,

zda čas naše rány zahojí?

Obzor nad Prahou je v březnu nachový,

sbohem, odpočívej v pokoji.