Soumrak melancholie

Pátek, pátá hodina ranní,
do práce jako každý den.
V hlavě ještě cítím spaní,
tak snad je to jen zlý sen.

Nic nevyšlo, jak mělo,
černou pečeť mají zprávy.
A mně by se teď jen chtělo,
V horách všemu zmizet v dáli.

Zdraví se však hroutí,
žádné obětí od krásky…
Jen v práci dvanáct hodin se kroutí,
těžký život bez lásky…

Večery pak v černém bytě,
vyčůrat, umýt a spát.
A větě: „Lásko, chci Tě!“
se musím už jen smát.

Už totiž neumím milovat,
je to moc složitá věc.
Snazší je se u zrcadla litovat…
A stejné týdny jsou má klec.

Tělo tak za Cháronem odchází,
(na údržbu nebyl čas).
Mé Slunce za obzor zachází,
Na konci tunelu drobný jas.

Nic už tady stejně nemám,
nikdo mě tady nedrží.
A co tedy vlastně hledám?
Nějakou, co mi podrží?

…

To je dost málo… Tak proč tu být?