Doznání

Tiše oddechuješ,nejspíše se ti už něco zdá,
já,polykám slzy a pevně ti tisknu ruku,
Strach mnou proudí,ten čaroděj!
žene mě do záhuby!

Sobeckou mrchou,
proti své vůli takřka!
náhle jsem.

Svědomí ničí,deptá
a žene mě do zákoutí svého světa!
Už teď drásá mé srdce
představa býti bez tebe.
Je-li to však jediná cesta,jenž
učiní tě šťastným,
nerada,neochotně,
ale přece toho "dopustím" .

Skládám hlavu ve své dlaně,
vztek mnou lomcuje,sebelítost hned v řadě!
Připouštím své hříšné chyby,
ano,přiznávám i své neodpustitelné chyby,
lítost nade vše,
já vím!

Teď už k sakru pozdě!

Už tě nikdy nepolíbím,nepromnu tvé vlasy,
nikdy už neucítím dotyk tvé krásy!
Nikdy už neuzřím po ránu tvou tvář,
nikdy už neuslyším tvůj láskyplný hlas.

Nikdy už neucítím tvé objetí,
nikdy už neomámí mě vůně tvé kůže,
NIKDY,proboha,už NIKDY od tebe neuslyším
MILUJI TĚ!

"Opar" krásných vzpomínek
mě s tímhle opět zahltil,
nezajímaje ho,
že mi tím klid narušil.

Zavírám oči,
a cítím tvůj dotyk,tvou vůni,
slyším i tvůj hlas,
který do ticha noci šeptá-Koči!

BUM!a jsem zase tady
a ty nikde!
Auuu...srdíčko bolí...
Jak biju se do hlavy!
Kvůli mé sobecké zaslepenosti
jsem tě navždy ztratila!

Což už se prý někdy stává....

Slza skutálela se mi po tváři,
do osamělé noci,
zoufale zašeptám-Kde jsi?