Kajícník

Když oběžnice vyhasíná
a luna ztrácí svého syna,
tak smuten usínám v šeru,
doušky žalu ztrácím měru.

Stýská se mi po duši,
které smutek nesluší,
po vzpomníce na mou lásku,
to smrt mi kreslí další vrásku.

Věrný kocour u mých nohou,
kde jsou rytíři a proč mi nepomohou?
Mraky kreslí v srdci zima,
z lesku zlata není vina.

Jako mor se šíři zrada,
polibkem chmýři a slovy hada,
když jed je moje krev
a dýka je můj zpěv.

Mezi bodláčím i růže splyne,
smutkem láskem přec jen zhyne,
omlouvám se ,mé další světy,
že omluvou neozdobím tyhle věty.

Jako šalvěj mezi mákem,
jsem žraločí ploutví poraněnou hákem,
v bolesti topící se dým,
smál bych se - ale s kým?

Věrné druhy,
zlákal již břeh druhý,
tak před Charónem,
zvoním zvonem.

Nadějí obejmu tuž,
píši pravdu jako muž,
podpisem za skutky,
nesu svoje zármutky.

Slovem hladit,
skutky se kát,
rozumem radit,
srdcem milovat.