ČERNÁ

obloha v duši se stmívá

jak by ji snad zakryla těla černých vran

slunce v duši umřelo a připomnělo

bolest mých nevšedních v srdci otevřených ran




obloha kolem mého těla je černá

a černé myšlenky nedají mi svobodu

ale přesto tady marně žebrám o cestu ke štěstí

jak by snad na poušti žebral člověk o vodu




černá těla usadila se na těle myšlenek

a zatím nepřišlo mi že odlétla by jedna z temných vran

to černé peří mě ale zabíjí zevnitř

ač všemožně křičím do všech světových stran




v mysli pusto jak na suché kamenné poušti

kde z mrtvých stromů padá černé vraní peří

a je tu prázdno jak za temné noci - však bláhový je

ten, kdo na slunce v černé noci věří