Jít cestou dál

Temná je noc jak krále temnot zář,
před mým pohledem si skrývá tvář,
hodnota pokoje nezná tu zášť,
vidím jen tmavý modrý plášť,
na něm pár hvězd jak světelné lampy,
odhalí kupu té ztracené hanby,
touhy skryté v tom pohledu zjevně
nepřináší nic, držím ji pevně.
Smáčel dlaň v louží té viny,
toužila dáti jemu dva syny,
touha změnila se však v zlost a bolest,
někdy si říkám, ty jsi ale sobec.
Není to lehké tak vzdát se všeho,
vždyť vždycky jsi chtěla jenom jeho,
láska tak urputně zlomila křídla,
myslela jsem, že jsem si zdřímla.
Houpu se dokola, vidím jen mlhu,
měla jsem hlavu snl plnu,
nezbyl již jedinný, naděje uhasla,
životem celičkým sama bych tudy šla.