smutná řeka

Zalité slunce za kopce šlo již spát,
pár hvězd zářivých už šlo mu sbohem dát.
A veškeré stromoví mává končícímu dnu,
a ježek pod listem pomalu oddává se snu.

Chladnoucí zem usíná, jak každý horký den,
jen řeka smutná pláče pro jednu z žen.
I když spíš dívku tak mladá byla,
nikdo už nevrátí, co romance letní způsobyla.

Snad pro ten šarm, snad pro jeho vzhled,
"je jak doušek čerstvé vody, on přece nemůže být led!"
Celou bytost mu dala, však krutou pravdu zjistila,
když jeho a svou kamarádku, v lese nahé přistihla.

"Tak proč jen já, čím jsem si to zasloužila,
mám srdce na prach, snad abych se utopila!"
U slov planých bohužel však nezůstalo,
sama voda jí pohřbila a to řeku rozplakalo...