o nesuchu

kaluže nepitné vody
sypu na své záhony
smutek mi kvete
zas a znova
prý že jednoletka
říkali

to lhali úroda mi svědkem
ruce své nořím stále hloub
pár slz mé řádky
bezvýznamně
učí proud
sucho vydechnout

na listech mapy mých nadějí
svádějí
jen utrhnout a číst
a za šipkou se vydat
závějí

písečné bouře zdobí
dýchá je každý z nás
když na obloze
slunci brání
v jedné z krás

a tak sklízí
nevidomá duše
i s kořeny prý má se rvát
aby už příště ani stonek
nevzešel s jarem
zůstal spát

v záhonech
v hlíně
v sopečném popelu
jenže příliš slz je k zalévání
otázek k rozplétaní
neschne zem