Vlčí pomsta

Vlčí pomsta
(Jaromíra Kočička Cásková)

Bolest v řádcích skutečných,
ve spoustě srdcích netečných.
V tu noc kdy je temná k uzoufání,
vlk prohání se vztekle strání.

On však není vůbec zlý,
je jen pomstou posedlý.
Lidé s noži ukrutnými,
tam kde přežil mezi svými.

Na řetězu drželi jej,
v očích slzy rudá krůpěj.
Dívat se na smrt jeho druhů,
tak řetěz vyrval s rukou sluhů.

Roztrhal tam spousty těl,
hodně krve to on chtěl.
Utekli a schovali se,
do svých domů a jsou tiše.

Je bohužel pozdě, když olizuje,
rány své družky a smutně vyje.
Ví že že zemře brzy sám,
láskou a žalem uzoufán.

Dřív musí pomstu vykonat,
své zničené srdce překonat.
Tiše lesem kráčí vpřed,
oči studí jako led.

Brzy zemřou v hrozném ryku,
ticho naplní plno vzlyků.
Blíží se, je skoro v cíli.
plně vědom své hrozné síly.

Tu noc odešlo spusty duší,
jak vše skončí každý tuší.
Nikdo neví kam vlk zmizel,
život na tom nezávisel.

Tam kde tělo družky tleje,
jedno další nyní hřeje.
Dlouze čekal na svou cestu,
zemřel tiše, bez protestu.

Doteky čumáčků hřejících,
či šťastných duší tančících.
Čekali na něj srdečně,
nyní cítí se již bezpečně.