Zoufalec

V samotě oděný
kráčí svou ulicí
I sobě nevěrný
tajemný, mlčící

Krok má pomalý
oči má raněné
rysy má ztrhaný
a srdce znavené

Vyslanec samoty
s odznakem zoufalství
muž pouhé prostoty
muž plný tajemství

Po ničem netouží
a nikoho nezná
Jen se tak proplouží
svým životem bez dna

Jen hlavu otočí
a zpět se ohlédne
klesne mu obočí
vetchá tvář pobledne

Jedinou slzu má
a tu pak uchopí
tvrdě ji objímá
minulost utopí

Na konci ulice
město se zavírá
A v prostřed silnice
zoufalec umírá.