Pro ženu, bez které bych nebyla

Jak poeticky zní to slovo
metastáze
Mohla by to i květina být
na stole ve váze.

A on je to jen rozsudek času
mlha pro lepení dnů
močál pro topení nadějí,
snů...

Jsou to tiché pohledy nás všech.
A úsměvy a předstírání.
"To bude dobrý, neztrácej dech,
to je jen kašel ranní."

Smutný úsměv vševědoucí
nasadit každé ráno
a šaty barevné, matoucí
ještě představení běží, nedohráno.

A večer políbím Tvé tváře
a říkám "tak zase zítra" převesele.
A v noci brečím do polštáře
barevné album u postele.

Fotky jak skládačka paměti
...vedeš mě za ruku...
...učíš mě na kole...
...foukáme dort do dětí...
...kreslíme fixou po stole...

Tak chci abys zůstala,
prostě se nechci vzdát.
Proč pravda prastará
mě nutí konec znát..

Jednou se stane vzpomínkou
i tohle těžké období.
Ty zůstaneš mou maminkou
z té nejkrásnější mé doby.

Budeš zas mladá, tak blízká i tak vzdálená
..se stuhou ve vlasech
..já znovu cítím dech
jak foukáš moje kolena...