Házela po mě nádobím
Házela po mě nádobím
rozbil jsem vázu
ze zvyku
ve střepech hledám tvoje stíny
jistotu tónů křehkých
kapku krve
zvadlé kopretiny
vzpomínám na chvíle
kdys tu byla
na hněv tvůj
ve skle zakletý
slova z nichž mrazí
temné oči
zákeřné časté
odvety
rozbil jsem vše
nic už není
řinčení věčné doznělo
proč mi to chybí
proč samota křičí
uroním slzu
nesmělou
ze zvyku
ve střepech hledám tvoje stíny
jistotu tónů křehkých
kapku krve
zvadlé kopretiny
vzpomínám na chvíle
kdys tu byla
na hněv tvůj
ve skle zakletý
slova z nichž mrazí
temné oči
zákeřné časté
odvety
rozbil jsem vše
nic už není
řinčení věčné doznělo
proč mi to chybí
proč samota křičí
uroním slzu
nesmělou
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
Mě se líbí tohle :
rozbil jsem vše
nic už není
řinčení věčné doznělo
proč mi to chybí
proč samota křičí
Je to tak hluboce, osamněle, křehce smutné, že se mi z toho chce také brečet. :-(
A nejsem kluk tak nemohu soudit, ale mnohem raději obejmu někoho, kdo přizná, že se mu chce brečet, než někoho, kdo rozbil vázu....bez smajlíka
27.09.2012 20:04:40 | Lenka Krásnodvorská
Děkuji za tvá laskavá slova..já si vážím každého názoru..
ty laskavé mě zahřejí,ty kritické mi pomohou k seberealizaci :))
..ale tady jsem važně nevěděl jak s tím tématem naložit..
27.09.2012 20:14:48 | poeta