Opuštěn

Vítr sedlám, jako padající vločka se nesu,
v dáli, tam za obzorem,
čekám, až zase mi, slunce, tvář ukážeš svou.

Slunce... neviděli jsme se mnohá léta,
bez tvé záře mrznu, zimou se třesu,
a doufám, že mi zase ukážeš to lepší ze světa.

Svět různých lží, lží různých forem,
zahrad růží, a zrdcadel jenž neukáží,
jakým ten kdo v ně hledí je netvorem.

Všemožné sny krouží mi hlavou,
o tom, že vše je jenom sen,
a já jsem náhle probuzen
zpět ve světě,
kde kytky voní, labutě na vodě plavou.
Že zase nevím, že vše je klam,
a klam je vším,
že věřím,
že doufám.

A jak opuštěně vyji tmou,
že vytí jenž slyším mi odpovídat,
není jen prázdnou ozvěnou.