Pláč smutného klauna

Včera mi do ucha
křičel smutný klaun,
že ho moc bolí už,
být sám.

Plakal tak usedavě
a mé rameno prý ho hřeje.

Že neumí milovat
a tolik by chtěl,
chtěl poznat něžnost
růžových skel.

Řekla jsem mu, miláčku,
oč stát není,
buď rád klaunem
co s barvami se mění.

Jak ráda bych si též
nakreslila úsměv široký,
tak moc bych se smála
na Tvé diváky.

Chytl mi hlavu do dlaní,
řekl: "Slzu si přikreslí každý klaun,
hluboko pod srdce,
kde nevidět žal."