Dítě Prométhea

Hřeje mě prázdnota mlžných rán...
Těch, kdy slunce z hrobu nevstane...
Na skále čtvrcen bylť bych přikován...
V játrech polibek spárů ať mi zůstane...
Jak lodi kotva bahnem ať jsem vlečen...
Pro tebe lásko jsem zbytečně...
Na popravišti nechtěných doteků, bičován jsem tvým "ne!"
Do krve kůže cár přijímá vděčně sůl slzí andělských
Toho jenž šíp přesně vystřelil a teď se rdí...
Vzpomínej lásko těch krvelačných polibků...
Co život mi nevzaly, ač jsem si to přál...
Přilétáš si pro svůj díl mého masa každý den...
Tolik se těším, že se stenem bolestným navždy zavřu oči...
Tebou zahuben mé něžné štěstí...
Práchnivím vroucně...