Píseň Utěšovatele 3

Ledové zahrady.

Spánek, bělost a ticho.

Těžké ticho, mnoho duší.

Můj domov.

 

Vítr nezpívá do uší, to já.

Zakletá slova do vloček má.

Krásné vločky a kolem nich

Strmé ledové skály a sníh.

A já.

 

Královská rodina bez otce dlí,

královna, děti, a všichni mdlí.

Do tváří štípe nás nejhorší mráz,

dávno nás porazil, pronikl v nás.

Slunce se skrylo za horu zlou,

kterou žádné bytosti nepřelezou.

 

Smrt nepřestává říkat: „Vzdej to a pojď,

vzdej to a pojď...“

A hora šeptá ti: „Pojď ke mně blíž,

Pojď ke mně blíž.“

 

A cestu zpátky už neuvidíš,

A tlukot srdce už neuslyšíš,

A žádné city už neucítíš.

Jsi v Její moci a ty to víš...

V moci jedné zesláblé stařeny...

 

Bývali jsme lidští. Bývali jsme živí.

Krásní, oškliví, všiví, vášniví.

Jací jsme teď? Jsme tak necitliví.

Kde jsme? Kdo jsme?

 

Nevíme a vědět nechceme.

Žijeme v zatracení,

v chladu uchycení,

nežijeme, přežíváme,

nejsme.