Neplakej

 

 

 

 

Plakat se mi chtělo.

 

Sním?

Bdím.

Já vím...

 

...tvé tělo navždy odletělo...

tak jednoduše, tak lehce...

 Sypali ho jako mince z měšce.

 

Slyším v zámku otočit se tvůj klíč...

...bláznivé blouznění...

má touha, mé snění...

Ale ty jsi pryč.

 

 

Proč nechal jsi mě samotnou

tady prát se se světem?

Prosím... duše, staň se hmotnou

a vrať se ke mně, k dětem...

 

I kdyby slané proudy

zmáčely mě po paty,

už nikdy , nikdy

mi mé slunce nepůjdeš v ústrety.

Už nikdy, nikdy víc.

A mně nezbývá nic,

nic,než mít tě v dechu, srdci, paměti...

a dál žít tu sama už jen pro děti.

 

V srdci mám zataženo.

Ale jak ta mračna vyplakat,

když nemám tvé rameno

po němž stesk můj by mohl stékat?

 

Šeptáš...?

Zas blouznění?

 

" Neplakej, lásko má.

jsem ti blíž než sama máš tušení.

Víš?"

 

Sním?

" Bdíš."