Lidem potulným

Zastřeným pohledem
lidí potulných,
utopil jsem svět,
ve lžičce mlhy,
bílé a čisté,
jako jepičí život,
za prvních ranních mrazíků.

Zastřeným pohledem
lidí potulných,
uvítal jsem dušičky
a zapálil jim svíce –
- to ať se netoulají,
mlhou černou jako tér,
a najdou cestu tam,
kam padá listí.

Zavřel jsem oči
a mlha se krabatila
halíce svět do svého náručí.
Až bylo ticho
jen vzdálená světélka blikala -
- já dopil svůj čaj
a jim v ústrety
odcházím se toulat…