ve frontě

                                               
 
 
 
 
 
                                                 ve frontě na život
                                                        je neživo
           strnulá těla                                                               průsvitná těla
          pohledy svěšené                                                      oči slepé  
     a pokud hne se                                                       a když už dá se do pohybu
                                    
                                                        šouravý má krok
 
                                                   stáčí se kolem šedých rohů
                                                         studený padá déšť
          po krku stéká                                                           tou vzdáleností co těla dělí
          na bolavá záda                                                         světlo neprostoupí
          mísí se s krví z čerstvých ran                                  tma se vkrádá od nohou
        
                                                a zatím hejna černých  ptáků
                                                              slunci cloní
                                                       nastavme ruku štěstí
                                               co jen kdyby pršet se mu chtělo
                                                  nezvěstným duším do tváří                               
                                                         
 
tam u chodníku
na hromádce smutku
čekajíc na svůj ranní vůz
ten kropící co prachu v duši zbaví
železný
co nerezaví
napospas
 
konkrétní dopady samoty
na  četnost tichých vteřin
promáčených peřin
a náměsíčných kroků do tmy
není znám
 
být sám
to možná učí novým zvykům
jenomže kytky vadnou
lhostejné