Rodiče

Prohrávám sám se sebou,
o život a o pivo,
úmrtní list mého táty
připomíná velké ztráty.

Je mi zle a chce se mi řvát,
že bůh mě asi nemá rád,
spravedlnost nikde není,
ve tmě nebo světle denním.

Chtěl sem žít si život svůj,
vědět že jsou oba tu,
máma a táta, že jsou ti jistí,
místo toho rány čistím.

Zbyla mi máma,
přesto ta rána,
ač mám mámu strašně rád,
však je stále krutě znát.

Táta mi tu chybí hodně,
v situacích, kdy jsem na dně,
těžce se žije,
život dál plyne.

Poradím si sám,
mámu a bráchu mám,
myšlenky mé míří k Tobě,
klečel jsem a brečel na tvém hrobě.

Proč není tak lehké žít,
proč nejde se přizpůsobit,
nastalému tomu stavu,
kdy vzpomínky letí hlavou.

Čtyři roky je dlouhá doba,
s bráchou to cítíme oba,
že tenhle život není plný,
jenom příboj a samé vlny,

Probij se a snaž se jít,
nohy na zem, přestat snít,
plný smutku a změti žalu,
piju plnou číše černě kalu.

Snažím se a jdu si svojí
cestou, ač se lidi bojí,
soucit, ten už nemám dávno,
sám jsem si už sáhl na dno.