Ostuda

Slzy v očích,

pocit pokoření!

Když přikymácel se.

Hulákaje jako na lesi.

Chuť skočit,

skočit do kanálu!

Nucený úsměv,

pomohla jsem.

Smála se,

jeho veselosti!

V mysli černo,

z ostudy svrchník.

Brečet, nebrečet,

vydržela jsem!

Teď brečím si,

do vany!

Řasenka by odtekla,

ve stružkách.

Zapomenout,

kéž by to šlo!

Dělám jakoby nic,

však zapomenout nelze,

PROZATÍM...